V roce 1927 v Praze se stará herečka Emila
Novotná vrací do bytu, který kdysi sdílela s
manželem, teď už jen jako památník. Její dcera,
která si vystudovala právo, ji varuje:
nemajetkové právo nově upravilo, a její podíl na
rodinném majetku je nyní otázka. Emila se
pokouší odsunout to od sebe – vstupuje do role v
místním divadle, kde se hrála hra „Srdce bez
krve“ o nešťastné lásky. Zahrála si za hrdinku,
ale v reálu se stala hrdinkou jiného druhu.
Při jedné z představení si všimne mladého
archiváře, který sleduje zpět zpět – do času,
kdy se její manžel, známý spisovatel, stal
součástí politických konfliktů. Archivář má
podezření, že její manžel nebyl jen básníkem,
ale i členem skrytého kruhu, který se pokoušel
změnit systém. Když Emila zjistí, že její
majetek byl v minulosti „zachráněn“ právě tímto
kruhem, pochopí, jak hluboká je propast mezi
třídami.
Dcera, která si myslí, že má všechno pod
kontrolou, zjistí, že její otec – který byl
dříve úspěšným advokátem – skončil ve vězení
kvůli špinavým dokumentům, které byly najitými
rukama zapáchány. Emila se rozhodne prozkoumat
tyto dokumenty sám, i když to znamená opustit
své pohodlí.
Při pátrání objeví dopisy, které její manžel
psal anonymně, a zjišťuje, že jeho snahy o
sociální reformy ho dostaly do konfliktu s
mocenskými strukturami. Jeden z dopisů obsahuje
jméno archiváře – muž, který nyní vypadá jako
klidný a neutrální.
Emila se setká s ním ve starém knihkupectví, kde
se oba zamilují, ale věděli by o sobě víc, než
by měli. Při jednom z jejich setkání jí řekne:
„Nejsme z toho času, ale on je v nás.“
Když se Emila rozhodne podat žalobu proti státu,
který ji vyhnal z domova, zjistí, že její dcera
ji vlastně podporuje. Ale když se snaží
zachránit její majetek, zjistí, že všechno, co
si vysnila, bylo jen iluzí.
Její poslední scéna je v divadle, kde se hrála
ta samá hra, kterou kdysi zahrála. Tentokrát ji
nehrála, ale představovala. A když se zvedl
závěs, zůstal jen jeden zbytek – její romantický
sen, který se nikdy nedostal do realitního světa.
