V Praze roku 1925 se v ulici Václavské zvedne
prach po roce přesných hodin. V bytě číslo 23
žije Marie Novotná, odolná vdova ve šlechtickém
působení, která si drží knihy a peníze jako
největší poklady. Její dcera, Eliška, se vrátí z
Paříže, kde studovala umění a spolu s anarchisty
organizovala projevy proti cenzuře.
Eliška dorazí na nádraží v modré kožené tašce,
kterou nese jako symbol své nové identity. Marie
ji očekává s vyznamenáním z občanského odporu,
ale Eliška jí místo toho ukáže fotku, kterou
získala od spisovatele, který byl vypuštěn do
domova. Fotka znázorňuje její bratra, který byl
podle oficiálních zpráv vysloužilý, ale podle
Elišky zemřel v tichosti, zatímco vězni psali
písmena do stěn.
Marie se pokusí udržet klid, ale Eliškina
přítomnost roztrhá klidné tempo domácnosti. V
kuchyni začne pečení chleba, který se nikdy
nepodá, a v knihovně se objeví listy s návrhy
revoluce, které Eliška chystá pro příští
demonstraci. Marie, která si vždy říkala, že
politika je věc mužů, začíná cítit, jak jí uniká
kontrola nad životem.
Jednoho rána Eliška zmizí. Marie najde její
dopis, kde se svěřuje, že má kontakt s
anarchisty, kteří plánují útok na ministerstvo
vnitra. Doprava však zpomalí, a když Marie
přijde na nádraží, Eliška už je pryč. Zmizela
bez stopy, jako by nikdy neexistovala.
Večeře v tomto tichém domě se stane posledním
aktem mezigeneračního konfliktu. Marie si sedne
ke stolu s chlebem, který nikdo nezjevně snědl,
a zahledí se do stěny, kde visí starý portrét
jejího manžela. Ticho je nyní jejím jediným
společníkem.
V tomto okamžiku zazní zvonění vzdáleného
věznice — zvuk, který zůstane v paměti jako
osudový bod. A tak se v první republice, kde
svoboda je jen maska, zrodí nový typ tragédie:
žena, která se vrací z ciziny, aby zjistila, že
domov je vlastně místem, kde jí nikdo nechá být
sama.
