Na Železné bráně v Praze IV se otevře schránka s

kovovým kotoučem – původně ukradená od člena

Třetího svazu studentů, ale nyní zabudovaná do

systému státní kontroly osobních dokumentů.

Každý občan první republiky musel být

zaregistrován v novém záznamovém systému, kde

každá účast na veřejné akci, každý výstup do

knihovny, každá podpisy na petici byla

zaznamenána jako bod v sociální kreditní měřítku.

Ten systém zůstal nezměněn, i když vláda zmizela

– a teď funguje v tajnosti pod názvem

„Dokumentační centrum“.

Starý voják, který si po válce vybudoval pokojné

živobytí v koupelně kuchyně, najde v zásuvce

matčiny hračky starý balíček dopisů. Jedno z

nich obsahuje podepsanou poznámku: „Nechtěj mi

vysvětlovat, proč jsem ti to skrýval. Nebylo to

proto, že jsem chtěl utéct. Bylo to proto, že

jsem chtěl zůstat.“ Dopis je psaný rukou muže,

který byl zabit v roce 1932 při konfliktu v

Olomouci – ten muž byl jeho otec, ale nikdo ho

nikdy nepotvrdil.

Ve dvě hodiny ráno se na zdi jeho bytu objeví

červená šipka, vytvořená chemikáliemi, které se

zničily po deseti minutách. Zbytek den ukazuje,

že jeho kreditní bod je o 78 % snížen – bez

důvodu. Podle nového systému je to znak

„zvláštního zájemce“. Druhý den se v jeho

telefonu objeví hláška: „Zpráva byla doručena.“

Nic víc.

V pondělí přijede z Prahy dívka s plnovousým

mužem, kteří říkají, že jsou ze školní archivu.

Přinesou fotku starého oddílu v Kladně – a v

pozadí je vidět muž, který vypadá jako jeho otec.

Kamera zafixuje jejich obličeje. Oba mají stejný

kreditní stav.

Na druhý den se systém uzavře – někdo zaplatil

za blokaci celého okresu. Vypne se světlo v bytě.

Na stole zůstane list papíru: „Neboj se. To, co

víš, je pravda. Ale jen to, co víš, můžeš

zachránit.“

Ráno příštího dne vystaví voják všechny dopisy

na balkon. Zvedne je nad hlavu. Po deseti

sekundách začne padat dešťová voda – ale jen tam,

kde byly dopisy. Vody nezabloudí na zem. Jediná

stopa je tři týdny později – když se v ulici pod

domem objeví fotografie muže s kočkou v ruce,

který vypadá přesně jako on. A všude kolem –

stejná červená šipka, vyzývající k pohledu do

zrcadla.

Nostalgie se nevyhnula. Stále tu byla. Jenže teď

už nebyla jen vzpomínkou. Byla zbraní.