V roce 1923 se Jan Vrchlický vrátil do Prahy z
Paříže. Měl za sebou deset let útěku, špatné
investice a nevěrnou manželku. Jeho otec, starý
aristokrata, byl před osmi lety zavražděn –
oficiálně v důsledku náhodného požáru, ale
všechno svědčilo o politickém zásahu. Jan se
vracel jako dědic, s listinou, kterou mu předal
právník, a s hlavou plnou otázek.
První republika změnila moci, ale i srdce. Staré
rodinné hradby byly zničeny, nové vznikaly z
písku. Jan si najal starého známého, policistu z
doby cárstva, který už neměl co ztratit.
Společně prozkoumali archivy, nálezy v podzemí a
výpovědi lidí, kteří tehdy žili v tichých
ulicích Prahy.
Zjistili, že otec Jana byl součástí skrytého
spolku, který bojoval proti nové vládě. Ale v
rámci tohoto spolku byl zabit – jeho vlastní
lidé ho vyhlásili zrádcem. Jan se ocitl mezi
dvěma světy: mezi tím, co se naučil během svého
života v zahraničí, a tím, co bylo jeho domovem.
Jednoho večera, na návrh policisty, se Jan
dostal do starého sídla, kde kdysi žil jeho otec.
Zde objevil skrytou komnatu, v níž byly
dokumenty, peníze a dokonce zbraň. Bylo jasné,
že jeho otec znal svou smrt, ale zároveň věděl,
že má dědic ještě hodně času.
Jan se rozhodl nevzít žádnou zbraň, ale využít
vědomosti. Představil se jako nový dědic, přijal
pozice v nové vládě, a začal špehovat ty, kdo
zůstali z původního spolku.
Když se blížil konec roku, odhalil, že jeden z
členů spolku byl jeho tajný bratr, syn druhé
manželky otce. Ten se snažil zneužít Janovu
návratnost, aby si zajistil vlastnictví dědictví.
V zimě 1924 Jan zveřejnil všechny dokumenty.
Někteří muži uprchli, jiní byli zatčeni. Jeho
tajný bratr zmizel, ale Jan si uvědomil, že
pomsta není jednoduchá. Spravedlnost neznamená
jen zatčení – znamená i rozlučku s minulostí.
Vrátil se do Prahy, kde se už nikdy nevrátil.
Konec.
