V únoru 1936 se v knihovně Národního archivu
objeví škrábanci na papíru s ročníkem 1923 —
část listu, který nebyl nikdy doručen. Zahrnuje
pouze podpis a datum: „Dne 8. května 1923,
Vratislav Kovařík, Plzeň.“ Nikdo neví, pro koho
byl určen.
Tento list je nalezen v souboru „Ztracené
komunikace – Ministerstvo obrany“, odděleném po
smrti generála Kovaříka, vysloužilého vojáka z
První republiky, který byl po roce 1925
oficiálně vyhnan z armády za „škodlivé
neposlušnost“. Jeho poslední plánované setkání s
velitelem divize bylo přesunuto, žádný záznam o
něm neexistuje.
Roku 1936 si dívka z Nového Města, pracující
jako redaktorka v revue Ženy, přečte anonymní
zprávu o „dokumentu, který by mohl rozbit
politickou stabilitu“ – a najde v kryptě starého
tiskárny v Karlíně originál listu v
konzervovaném obalu. List obsahuje ustanovení,
že přesně ve 14:07 hodin dne 8. května 1923 byl
naplněn plán přímého kontaktu s výborem proti
militarizaci západních provincií – s cílem
předejít uzavření mírového smlouvy s Rakouskem.
Dopis byl odeslán z plukovního štábu v Plzni,
ale nikdy nebyl zaregistrován.
Když si dívka zkontroluje hlášení z té doby,
zjistí, že den 8. května 1923 byl označen jako
„obecný časový zámek“ – jediný den v roce, kdy
byly zakázány telefonní spojení a poštovní
zásilky mezi centrálními úřady a okresními
sídlišti. Tato pravidla byla vydána po útoku na
vládnoucí rady v Brně, a to v době, kdy se
měnila politika vůči vojenskému vedení.
V noci 11. května se její kolega z redakce
objeví v její bytě s písemným varováním:
„Nepřehlížejte dokumenty. Písmo se mění podle
času.“ Ráno zjistí, že písmo na listu v jejím
šuplíku zmizelo – místo něj jsou jen skvrny.
Na druhý den má být ve Smetanově sále vystavena
sérií fotografií z roku 1923 – všechny ukazují
muže v uniformě, kteří se nevejdou do
registrovaných identit. Jeden z nich má známky
výsledku operace na levé ruce – stejně jako její
otec.
Ve 14:07 hodin přesně, před dvěma dny před tím,
co by měl být list předán, se v archivu
rozsvítila světla v zóně, kde byl uložen
originál. Po deseti minutách bylo celé
pracoviště uzavřeno. Nikdo nic neviděl.
Dnes je list opět v rukou dívky. Je pod psaním,
které vypadá jako její vlastní – ale není.
Naproti tomu je v textu dodatek: „Pozor na ten
den. Když se písmo změní, bude to znamenat, že
věc je už dávno v rukou.“
Zaplatila za kopii listu. Dnes ráno dostala
vzkaz: „Už nemáš právo ho číst.“
Večer zjistila, že ji v kanceláři čeká nový
dopis – tentokrát v jejím jménu. Obsahuje slova:
„Nikdo tě nezastaví. Protože ty jsi ta, která ho
měla odvézt.“
A ona si vzpomene: v roce 1923 byla v Plzni – a
v tu noc slyšela výstřely ze stanice. Ale nikdy
o tom nikomu neřekla.
