V ulici Mělník začíná první deštný den roku 2024.
Babička Marie si zahřívá ruce u krbu, kde stojí
starý zrcadlový kufr. V něm leží dětská
fotografie a dopis od syna, který zmizel při
povstání v roce 1968. Její trauma se nezajímá o
čas – jen se snaží zapomenout.
Ráno se vydá do archivu městského muzea, kde má
schůzku s historikem. Na stěně visí plakát s
heslem „Věrnost lidu“. Marie tam zaznamenává
jména známých z mládí, ale jedno jméno chybí –
jejího syna. Archivář jí říká, že dokumenty z
tohoto období jsou zajištěné kvůli politické
citlivosti.
Večer se vrací domů a najde v kufru tajný klíč.
Před domem je starý byt na Dlouhé ulici, který
patřil jejímu synovi. Když vstoupí, zjistí, že
je právě ve dnech, kdy byl její syn zatčen.
Stěny jsou pokryté posterama z normalizace, v
kuchyni visí pohádkový plakát s hrdinským
člověkem.
Najde denník, v němž její syn psal o svém útoku
na bezpečnostní aparát. Marie čte, jak ho
zatknuli, jak ho vyhnali z domova. Znovu čte,
tentokrát víc pozorně, a zjistí, že její syn byl
spolupracovníkem bezpečnosti.
Denník končí slovy: „Přestal jsem být člověkem.“
Marie si uvědomí, že její trauma nebylo ztracený
syn, ale zklamání. Vtom se ozve zvuk krokování.
Marie vypadne ven, zavře dveře a vrací se do
svého bytu.
Kufr zůstává otevřený. V něm je nyní fotka Marie,
která sedí u krbu, a dopis, který sebe sama
napsala. V posledním odstavci stojí: „Jsem v
pořádku.“
Všechno zmizelo.
