V roce 1989 se v Praze koná největší demonstrace
od roku 1968. Muži v černém kabátu stojí na
hlavním náměstí a volá o svobodu. Jeho hlas je
jasný, přesvědčivý, a srdce města běží za ním.
Není to jen politik, je to ikona. Všichni ho
znají, všichni mu důvěřují.
Ale ve tmě pod palácem se skrývá tajná komnata.
Tam se schází lidé, kteří udržují systém, i když
ho ztrácí. Vůdce v černém kabátu má klíč k té
místnosti – ale použil ho jednou. Když si to
uvědomí, zavře dveře a nikdy je neotevře znovu.
Jeho nejmladší syn, student filozofie, objeví
papíry v knihovně. Nejsou to pohádky, jsou to
záznamy schůzek. Jména, data, údaje. Syn si
všimne jména otce – v seznamu jako šifra.
Zatímco v ulicích se vzdor vzdoruje, v domě se
vzdor zhroutí.
Vůdce ztrácí kontakt s přáteli, pak s rodinou.
Ještě jednou se objeví na náměstí, ale lidé už
ho nepoznají. Je jiný. Vzduch je jiný. Mluví o
povinnosti, o potřebě pořádku. Lidé ho opouštějí.
Na poslední den, když se vzdor promění v chaos,
se vůdce vrací do tajné komnaty. Dveře jsou
zamčené. Před ním stojí jeho syn. Mezi nimi je
zrcadlo. Vůdce se podívá do něj – a zrcadlo se
rozbije.
Nikdo neví, co se tehdy stalo. Jen se ví, že
vůdce zmizel. A že jeho syn se stal novým členem
tajné komnaty.
Takto se zrodí svoboda. Takto se zrodí povinnost.
A takto se zrodí intimní chvíle, když se člověk
musí rozhodnout mezi tím, kdo je, a tím, kým
bude.
