V prázdném ateliéru na ulici Žižkovská leží
portrét muže, jehož tvář je pokryta černým
olejem. Umělec Jan Varga, nyní bez práce a s
rozbitou důvěrou, přijde o půl třetí odpoledne,
když se rozhodne prohlédnout staré skladiště,
které kdysi patřilo jeho otci. Klička dveří je
zatlačená, ale nezamčená.
Portrét má podpis: „J. Novák, 1974.“ Jméno zní
jako bzučící hmyz v hlavě. Vargova matka ho
kdysi varovala, že její bratr byl zavražděn
kvůli tomu, co věděl o komunistických špehách.
Nyní si uvědomuje, že ten portrét mohl být
poslední dílo Nováka, a možná i jeho způsobil
smrt.
Ve skříni najde složku papírů. Jsou to dokumenty,
které ukazují, jak Novák sledoval vývoj jednoho
z úředníků z doby normalizace – muže, jehož
jméno se vyskytuje ve všech oficiálních
záznamech jako „Muži“. Slovo je vyzdvihnuté
tužkou, jako by ho Novák chtěl upozornit.
Jan si uvědomuje, že tímto dílem může osvobodit
svou rodinu, ale také ji zničit. Pokud ty
dokumenty zveřejní, získá reputaci, ale ztratí
právo na státní stipendium. Pokud je schovej,
udrží si klid, ale bude žít s vědomím, že muž,
který byl zabit, byl nevinný.
Ráno však zjistí, že portrét zmizel. Na jeho
místě visí nový obraz – stejný muž, ale
tentokrát s otevřenýma očima, z kterých se zdá,
že se dívá přímo na něj. V ruce drží list papíru.
Je to anonymní dopis: „Důvěra je nebezpečná věc,
ale někdy je jediný způsob, jak žít.“
Jan si uvědomuje, že život nemůže být ani zcela
pravdivý, ani zcela lživý. Zatímco všechno kolem
něj se chystá na další den, on se rozhodne
zůstat v neznámosti. Přinejmenším dokud nebude
mít jistotu, že ten Muži není jenom jiný způsob,
jak vyjádřit strach.
