Rozvedená žena Jana Vavřínová opouští Prahu a

vrací se do malého městečka v Moravském krasu,

kde dětství prožila mezi tichými poli a starými

domy. Zde si v roce 1925 připomíná, jak byla

učitelkou, ale po rozvodu jí pánovnost školních

stěn unikla. Nový život v kraji ji však

nezachrání – během dvou let je odvolána ze

služby kvůli obvinění z úmyslného podvodu.

Venkovská idyla, která ji přitahovala, se rychle

proměňuje ve svět, kde každý hlas má dvojí tón.

Její bratr, starý učitel, jí otevře dveře do

skryté knihovny plné nepovolených textů, které

jsou zakázány v první republice. Kniha o

politickém odpoutání od německých ideálů ji

vyprovokuje, a když se dozví, že je autor knihy

její předchozí milenec, jehož článek ji právě

způsobil pádem, ztrácí orientaci.

V době normalizace, kdy věci začínají znovu

směřovat do ticha, se Janina osoba stane cílem

podezření. Místní policie, která ji sleduje,

najde v jejím domě spis, který obsahuje anonymní

dopisy, v nichž se otevírá otázka vztahu mezi

první republikou a tajnou činností v letech 1930.

Při jednom z policejních zásahů je zadržena, ale

před soudem se objeví svědek – její bratr, jenž

vysvětlí, že dopisy byly vlastně jeho vlastním

zápisem z dějin, nikoli něčím ohrožujícím stát.

Reflexivní moment nastane, když Janina sedí na

ulici a pozoruje, jak lidé kolem ní probíhají

svým životem, aniž by si všimli, že ona sama

byla jen další součástí toho, co první republika

způsobila a potom zapomněla. V tom okamžiku se

rozhodne, že bude psát své vzpomínky, a to všem,

kdo se chtějí vědět, co se skutečně odehrálo.