Ve dřevěné skříňce starého domu v Praze ležel
papír s pečetí ministerstva vnitra z roku 1927.
Zkorumpovaný úředník Václav Kopecký ho našel pod
podlahou kuchyně, kde si před deseti lety
schovával peníze z obchodů s dokumenty. Papír
uvedl jméno ženy – Jitka Nováková – a datum: 3.
května 1928.
Kopecký se rozhodl prohledat státní archivy, i
když to znamenalo narušit vlastní bezpečnost.
Věděl, že pokud by jeho činy objevily, ztratí
práci, a možná i hlavu. Na ulicích Prahy, plného
smogu a politických napětí, šel kolem baru, kde
kdysi hrál karty s lidmi, kteří teď byli buď v
exilu, nebo vězni.
V archivu mu řekli, že dokumenty z té doby jsou
zavřené – „neexistují.“ Ale Kopecký našel jednu
ženu, která ještě žila. Byla to dcera Jitky
Novákové, vysoká školitelka v univerzitním
archivu. Řekla mu, že její matka byla aktivistka,
která v roce 1928 uspořádala akci proti cenzuře,
což způsobilo zatčení desítek lidí. Dokumenty
byly zničeny, ale jedna kopie byla ukryta v
knize, kterou Jitka držela jako symbol svobody.
Kopecký se rozhodl zveřejnit kopii dokumentu.
Měl však zákaz – podle zákona z roku 1925 mohl
být každý, kdo se pokusil o znovuotevření
tajných spisů, uvězněn nebo vyhnán. Neexistovala
ani možnost svobodné volby – jediné, co mohl
udělat, bylo buď mlčet, nebo riskovat.
V noci, za deštěm a šumem tramvají, vytiskl text
na malém tiskárně v pražském předměstí. Dal ho
do rukou studentovi, který měl kontakt s
novináři. Následující den se v krátkodobém tisku
objevil článek, který změnil veřejné mínění.
Kopecký byl vystaven soudnímu řízení, ale lidé
začali protestovat. Přestože ho nakonec vynesli
z funkce, zůstal mu v srdci pocit, že minulost
nemusí být vždy tichá.
Návrat do minulosti znamenal nejen objevení
pravdy, ale i vzdor proti tomu, jak historie je
často zakrývána. A v tomto hořkém čase, když se
všichni snažili zapomenout, Kopecký se rozhodl,
že nezapomene.
