V prvních dnech roku 1984 se v Malém Švábském
přístavu rozpadla stará železniční trasa. Dřív
jí sloužila jako cesta ven, nyní byla ponechána
v opuštěném stavu, kde se šplhala zpět do
minulosti. Tam našla Marie Novotná svůj otce –
nebo jeho stín. Zmizel v roce 1972 během úklidu
pamětních míst, kde se scházeli lidé s
nepřijatelnými myšlenkami. Nenašli ho nikdy, ale
nyní se objevil znovu: v knize, kterou vydal bez
jména, vykopané z podzemní knihovny.
Marie byla dcerou učitele z Prahy, který si
odmítal zakrýt oči. V roce 1968 ji poslal do
venkovského útěku, kde měla strávit roky ve
skromné chalupě. Bylo to zároveň ochrana i trest
– zbytek rodiny se musel uklidit do nových
obytných bloků, kde byly všechny výstupy
monitorovány. Marie ale nikdy nezapomněla ten
výraz v očích otce, když ji posílal pryč. Měl v
sobě něco, co věděl, že bude plátěným balíčkem.
V roce 1980 se v obci začaly objevovat první
škrábance na stěnách: anonymní dopisy, kresby,
poznámky, které vypadaly jako kódované zprávy.
Marie je neignorovala. Sledovala je, překládala,
a nakonec zjistila, že každý dopis byl podepsán
stejným pseudonymem – "Dřevěný muž".
Vyhledala
historické záznamy a zjistila, že tento
pseudonym používal jeden z prvních členů spolku
pro umění a politiku, který byl v roce 1953
zatčen a odsouzen k vězení. Po propuštění zmizel.
Ve svém útěku se Marie rozhodla využít šedivého
hrobu – opuštěného domu v centru města, kde
kdysi bydlel její otec. Stěny byly pokryty
škrábanci, mezi nimiž se skrývala mapa, vedoucí
k jednomu z posledních schovisk potlačených
dokumentů. Když však otevřela poslední skříň,
našla tam nejen papíry, ale i fotografii jejího
otce – zřejmě pořízenou v roce 1972, když byl
naposledy viděn.
Změnila se však i sama. Přestala být jen
rebelující dcera, která hledala otce. Stala se
nositelkou vědomí, které mohlo změnit jak
současný svět, tak vzpomínky na minulost. A když
v roce 1984 šedivý hrob zapálili, nebylo to z
ničeho – byl to akt smazání všech stínů, které
zůstaly po normalizaci. Marie však už nebyla ta,
kdo by to snesl.
