V prázdném bytě na panelovce z let 1970 se
rozvedená žena Jana Kopecká probírá ze spánku.
Na stole leží starý papír – zapsané jméno jejího
nevěrného manžela, ale pod ním něco jiného:
„Zkušební kniha č. 23“. Vzpomínka na rodinnou
legendu o tajném projektu z doby první republiky
ji vedla k knize, kterou nikdy nepřečetla.
Kniha obsahuje stránky plné rukopisných poznámek,
fotografií a map. Jedna z fotografií znázorňuje
muže v uniformě z let 1920, obličej jí zná – je
to její otec. Na okraji obrázku je psáno:
„Historická křivda – oprava.“ Janě se zrychlil
puls. Nechala si knihu odnést na půjčovnu, kde
se potkala s mladým archivářem, který jí řekl,
že dokumenty jsou zakázány a mají být zničeny.
Večer v baru slyší své jméno. Stůl naproti sedí
muž, který ji pozoruje. Je to právě ten, kterého
hledala – dcera jejího otcova kolegy, který byl
uvězněn za politický převrat v roce 1950. Zdálo
se, že její otec měl vztah k tajným dokumentům,
které byly zneužity ve prospěch nové vlády.
Jana se rozhodne využít snového stavu, do něhož
se dostane po přečtení jedné z kapitol. V tomto
stave si vybaví detaily, které byly dříve
utajované – výstavbu budovy, která byla
vyhlášena památkou, ale ve skutečnosti skrývala
tajnou laboratoř. Vyhledává zbytek dokumentů,
které se nachází v klášterech a starých domovech.
Její výzkum vede k odhalení, že její otec byl
součástí skupiny, která vytvořila falešné
dokumenty, aby znevažovala režim. Tohle bylo
základem historické křivdy, která přežila celé
generace. Jana se rozhodne odeslat kopie
dokumentů do archivu, ale než to udělá, najde v
knize poslední list: „Snový konec nemusí být
pravdivý.“
Na druhý den ráno je její byt prázdný. Kniha
zmizela. Na stole leží dopis bez podpisu:
„Děkuji ti, že ses chopila toho, co jsem já
nedokázal.“
