V červenci 1978, za chladného deště, se Petr
Veverka podíval na stín ve skleněném vchodovém
vratě důmčku č. 134 v ulici Černá. Byl to první
den, kdy si všiml, že někdo sleduje jeho krok, a
nebyl to jenom jeho vlastní stín.
Byl zkorumpovaným úředníkem – nevýslovně, ale
dostatečně. Pracoval ve státním archivu v Brně,
kde každý papír měl cenu, kterou nikdo nechtěl
znát. Jeho kariérní boj se odehrával v tichých
kancelářích, kde se slova změnily na čísla, a
čísla na šanci udržet svůj byt v paneláku.
Jednoho rána mu dorazil dopis. Nebyl podepsán,
ale obsahoval jméno jeho bývalého kolegy, který
byl v roce 1972 odsouzen za spolupráci s
„zahraničními agenty“. Petr věděl, že to není
náhoda. Někdo sledoval jeho práci.
Ve středu, když se všichni shromažďovali pro
denní politickou výuku, Petr vstoupil do jednoho
z vyhrazených archivů, kde se uchovávaly
dokumenty z doby Normalizace. Tam našel něco, co
by mělo být zničeno: seznam osob, které byly
vystaveny zvláštnímu sledování. Na konci seznamu
bylo jeho jméno.
Kariérní boj se zmenšil na hru s časem. Petr
musel rozhodnout, jestli zveřejní to, co našel,
nebo si zachovat svou anonymitu. Ale když se
pokusil odtajnit pravdu, zjistil, že i on je
součástí systému, který si nemyslí, že by mohl
být někdy bezpečný.
Odhalení zrady se stal jeho největší
zranitelností. Když se vrátil domů, zjistil, že
jeho žena má kávu vytlačenou v baru, kde
pracovala dříve. Před několika lety tam byl její
bratr – ten, který byl odsouzen. Petr se podíval
na hrnek, který držela v ruce, a pocítil hořkost,
která nebyla jen z kávy.
Tentokrát se nepokusil odtajnit pravdu. Zůstal v
tichu. A ticho bylo jeho novou výhrou.
