V roce 1976 v malém městě v Moravskoslezském
kraji se v jedné z panelových čtvrtí rozpadá
manželství. Učitelka Jitka Veverková, vzdělaná,
ale praktická žena, se snaží udržet svůj klid,
když její manžel, novinář Jan Veverka, přestane
chodit domů. Zmizení jeho otcovského hlasu z
domácího rádia je pro ni prvním znakem změny.
Jan byl známý svou kritickou myslí a vztahy s
lidmi, kteří pracovali v tajných odděleních
bezpečnosti. Když se na něj začne vyptávat
policie, Jitka zjistí, že mu bylo přiznáno dva
roky dozoru za „nedostatečnou odolnost vůči
ideologii“. Její práce v mateřské škole ji
zdržuje, ale každý den, kdy si musí vybírat mezi
školou a tichem doma, považuje za ztrátu.
Jitka se začne potajmu setkávat s Vladimírem,
bývalým kolegou z univerzity, který se vrátil z
Československa po revoluci. Mezi nimi se vznáší
napětí, které se rychle proměňuje v cítění,
které by mohlo zničit to, co zbylo z jejího
manželství. V jedné z těchto schůzek se dozvídá,
že Jan byl vlastně podvodně zatčen – jeho texty
byly použity jako alibi pro jiného člověka.
Na návštěvě u rodiny Janova otce objeví staré
dopisy, které ukazují, že její manžel nikdy
nepodporoval režim. Naopak, věnoval se vnitřním
sporům a pokusil se získat únikovou cestu pro
studenty. Tento objev jí dává sílu, ale také
vědomí, že její manžel byl obětí systému, který
všechny vylákal do ticha.
Když se Jan vrátí, jeho pohled není stejný.
Jitka ho pozoruje, jak se vrací do domu, kde si
už nemyslí, že bude žít. Její vnitřní krize
dosáhne vrcholu, když si uvědomí, že její vztah
s Vladimírem byl jen dalším způsobem, jak přežít,
co ji obklopovalo. V jedné z nocí se rozhodne,
že se nevrátí zpět do toho, co bylo, ale zůstane
v tom, co teď je – ve svém tichu, ve své vzdoru
a ve své životní větvi, která se vydala jiným
směrem.
