V předsíni starého paneláku na Václavském
náměstí sedí babička Marta a hledá kousek papíru
mezi knihami. Její ruce ztuhly, ale oči stále
vidí jasně. Před padesát lety byla učitelkou v
první republice, kde se psala nová česká dějinu.
Nyní, v letech normalizace, má jen jednu věc –
ticho.
Přišel syn, Jan, s koženou taškou a otázkami.
Neptal se o peníze ani o zdraví. Ptal se o
zrcadle, které zmizelo v roce 1968. Řekl jí, že
ho nalezli v jejím starém bytě, zabaleném mezi
starými knihami. Zrcadlo bylo rozbité, ale pod
sklem byl nápis: „Kdo se dívá, ten se ztrácí.“
Marta si vzpomínala, jak to zrcadlo patřilo
jejímu manželovi, který byl komunistickým
aktivistou. Před deseti lety byl uvězněn, a když
se vrátil, byl jiný. Zrcadlo zmizelo, a s ním i
on. Od té doby nikdy nevyslovila jeho jméno.
Jan se nepřestával ptát. Až do dne, kdy vypil
láhev vína a začal plakat. „Byl to mylný člověk,
“ řekl. „Nechal tě sám. Neměl právo utíkat.“
Marta se odvrátila. Nechala ho být.
Večer, když všichni spali, vyndala zrcadlo z
krabice. Pod špinavým povrchem byl seznam jmen –
lidí, kteří zmizeli, a jejich adresy. Zahrnoval
i jméno manžela. Marta si uvědomila, že tohle
zrcadlo není jen o minulosti. Je o volbě. O tom,
jestli zůstat v tichu nebo se pokusit najít ty,
kteří zmizeli.
Ráno bylo zrcadlo pryč. Na stole byl papírek:
„Děkuji, že jsi se rozhodla. Svoboda je volba,
kterou si každý zaslouží.“ Marta se usmála.
Tentokrát neztratila nic.
V parku vedle domu si děti hrály na hračky, a na
chvíli se jí zdálo, že je slyší smát se.
