Studený vzduch římského města zatlačil na
plechovou věž, kde seděl vysloužilý voják s
knihou pod paží. Jeho jméno bylo Jindřich, ale
lidé ho znali jako „Příslib“. Před deseti lety
opustil Prahu, kde se rozhodl pro emigrační
cestu, protože nemohl vystát třídní rozdíly,
které mu šly proti prsníku.
Ve starověkém Římě byla třída určena nástrojem –
kamenným klíčem, kterým se otvírala dveře do
paláců nebo do třídních chýší. Jindřich měl klíč
z bronzu, který mu dal údajně místní mág. Nebyl
to obyčejný klíč, ale znamení osudu. Znamenalo,
že bude mít přístup k všem dveřím, ale pouze
jednu možnost: buď si vybere dveře bohatství,
nebo dveře skličenosti.
Jeho cesta za tímto klíčem ho vedla k vnitřnímu
chrámu, kde se potkala s Ženou, mystickou
osobností, která mluvila jazykem stínů. Žena mu
ukázala, jak třídní rozdíly v tomto světě
fungují jako mechanismus – každý, kdo se narodí
do určité třídy, je odkázán na život v její
výšce, bez možnosti změny. A v tomto systému byl
Jindřich jen cizinec, člověk, který nemohl najít
své místo.
V noci, když se v ulicích rozsvítila lucerna,
zahájil svou emigrační cestu. Přes hrady a
hrobky, přes lásky a zradu, přes hlad a naději.
Však i tam, kde byl hlad, byl také smysl.
Na konci jeho cesty se ocitl před dvěma dveřmi –
jedny byly zlaté, druhé z čedičového kamene.
Vybral si čedičové dveře, protože věděl, že
život v bohatství není vždy svobodný. Vstoupil
do tmy, kde se třídní rozdíly proměnily v odraz
své vlastní duše.
A tam, v temnotě, zůstal. Hořkost jeho výběru
byla jasná, ale nebyla žádná výhoda. Byl to
konec, ale ne začátek.
