V roce 2047, kdy po zániku globální ekologické
krize zůstaly jen fragmenty civilizace, lidé
žijí v rozpadlých městských čtvrtích, kde nové
vlády řídí zbytek světa podle starých právních
předpisů a nových náboženských pravidel. Ve
vesnici Dlouhá Lhota, obklopené zaschlými poli a
vyhaslými elektrárnami, žije Věra, vzdorná
služebná, která odmítla opustit svou paní, i
když ta umřela v době, kdy všechny poutníky byly
vyhlášeny za podezřelé.
Věra bydlí v dřevěném domě, který ještě drží na
jedné noze, sám sebe udržuje a každý den chodí
do místního soudního dvora, kde se předkládají
stížnosti proti těm, kdo nechtějí plnit nové
zákony. Její bývalý manžel, Petr, se vrátil z
exilu, ale nechce s ní mluvit – obvinil ji z
toho, že přežila, když její paní zemřela v
pozdním stínu války, která nikdy nebyla
vyhlášena.
Před dvěma měsíci byl Petr zatčen za porušení
zákona o pohřbu, protože se pokusil přesunout
tělo svého otce, který byl pohřben pod lesem bez
oficiálního dokumentu. Věra ho viděla, jak se
snaží najít svého otce, který byl ztracen v
posledních letech chaosu. Když Petr zmizel,
začala se ptát, co skrývá ve svém minulém životě.
Jednoho dne našla starý list papíru, který byl
schovaný pod podlahou v domě, kde kdysi
pracovala. List byl psán rukou jejího bývalého
majitele, který psal, že Petr nebyl jeho syn,
ale dcera, která byla odvedena do nového města,
kde se všichni museli přiznat k svému původu.
Věra si uvědomila, že její manžel byl obviněn z
lži, ale ne pro to, co se děje teď, ale pro to,
co se dělo před lety – v době, kdy všechny
vzpomínky byly zakázány.
Když se pokusila předložit tento list soudnímu
dvoru, byla okamžitě zatčena. Nyní sedí v útulku
pro osoby, které nemají žádné záznamy. Věra ví,
že je to jen začátek. Její manžel byl nevinný, a
ona musí najít způsob, jak to dokázat, i když
svět, který znala, už nikdy nebude stejný.
Hořkost zbytku života jí však nepřipadá jako
potrestání, ale jako důkaz, že i v nejhlubších
temných dnech mohou existovat pravda a láska.
