V roce 1985 se ve středočeském městě objeví
starý deník, jehož autorem je žena, která byla
považována za ztracenou při represe roku 1952.
Deník obsahuje kresby a údaje o tajném mužském
klubu, Mužích, který se skládal z učitelů,
dělníků a duchovních, kteří v době normalizace
šířili nesmělé myšlenky a skrytě organizovali
odporné činy.
Rebelující dcera, Jitka, pochází z rodiny
komunistického funkcionáře, ale odporuje systému.
Když našla deník v knihovně, která byla uzavřena
během represe, začala hledat stopy po Mužích.
Její cesta ji vedla do opuštěného domu v obci,
kde se potkala s důchodcem, který byl kdysi
členem klubu.
Když se Jitka pokusila získat informace o tom,
co se stalo s lidmi z kluku, narazila na tajnou
pravidla: každý člen Mužů musel psát dopis svému
synovi, který byl uložen v podzemí. Pokud by se
dopis nikdy nepročetl, člen byl zabit. Pravidlo
bylo přijato jako ochrana proti zradě.
Jitka však nechtěla jen znát pravdu – chtěla si
ji vrátit. Vyhledala muže, který měl v ruce
poslední dopis, a začala s ním spolupracovat.
Znovunalezení lásky mezi ní a starším mužem
přerostlo v vztah plný tajemství a bolesti.
Při prohlídce podzemí zjistila, že dopisy jsou
uloženy v krabici, která je chráněna zámkem s
heslem – slovem, které bylo zapomenuto. Jitka
zjistila, že to bylo „Návrat do minulosti“ –
fráze, kterou používal její otec, který byl
jedním z vedení.
Když otvírala krabici, všichni členové klubu
zemřeli, alespoň podle záznamů. Ale v krabici
byl i jeden živý dopis – od jejího otce. V něm
byl vyznění, že se sám vzdal života, aby chránil
svou rodinu.
Dramatický konec nebyl ukončen výbuchem nebo
zradou – byl ukončen tichým slzou a chvílí, kdy
Jitka zjistila, že Návrat do minulosti je možný
jen prostřednictvím pravdy, kterou nechce žádný
systém znát.
