Praha roku 1978 je městem s nízkými panelovými
domy, kde každý druhý obyvatel žije pod dvojím
jménem. V ulicích se šíří ticho, které zasahuje
hluboko – do skříní, do spisů, do paměti.
Detektiv Jan Kopecký, známý svou cynickou
povahou a nedbalostí na úřední formality,
dostane od anonymního klienta složku s jediným
fotokopií: starého článku z roku 1948 o
ztraceném synovi vysokého funkcionáře.
Na základě toho mu bylo přiděleno šetření, které
má zdánlivě nic společného s normálními
přestupky. Ale Kopecký ví, že za každou
záležitostí stojí nějaký rozbitý vazební řetězec.
V knihovně StB najde dokumentaci, která ukazuje,
jak byl ten chlapec ztracen v roce 1948 – a jak
byl jeho osud překryt novým identitním papírem.
Výsledkem je nepředvídatelný obrat: Kopecký se
dozvídá, že ten chlapec není ztracen, ale ještě
žije – jako bezdomovec v ulicích Prahy,
poznávaný jen jako „člověk v červeném kruhu“
díky nápisu na jeho ruce.
Když Kopecký zjišťuje, že tento muž je vlastně
bratr jeho bývalé ženy, která zmizela v roce
1969, všechno se zkomplikuje. Pravidlo 327:
„Žádné otázky o minulosti.“ Pravidlo 401:
„Nepodléhej emoci, pokud to ohrožuje úkol.“ Oba
se dotknou – a zbytek se začne hroutit.
Ve své poslední akci Kopecký zveřejňuje anonymní
dopis v tisku, který uvádí jména těch, kdo
věděli o falešné smrti muže v červeném kruhu.
Dopis způsobí krátký, ale ostře cítitelný šok ve
společnosti.
Kopecký si nemůže dovolit další šetření. Ztratil
práci. Rodinné tajemství se rozpadly. A on sám
se ocitl mezi dvěma světy – tím, který znal, a
tím, který se teď začíná proměňovat.
