Muži přistáli na letišti Václava Havla v roce
1986, když zahraniční cesty byly ještě omezené.
Jan Novák, zklamaný idealista, odjel do Německa
hledat svou budoucnost, ale po šesti letech mu
srdce začalo vykřikovat o návratu. Vrátil se do
malého městečka u Pardubic, kde jeho otci před
dvaceti lety skončila kariéra v důlním podniku.
Normalizace změnila všechno – jak fungovala
společnost, jak lidé komunikovali, co mohli číst,
kam mohli jít. Město, které kdysi znával, teď
bylo jiné. Domy se rozpadaly, chodníky byly
zaplavené olejem a smrtí. Lidé se báli promluvit,
báli se pohlédnout do očí. Jan si uvědomil, že
se nevrátil do domova, ale do země, kde každý
krok měl cenu.
Emigrace a návrat se pro něj staly ztracenou
knihou. Rodina, kterou nechal, byla pryč. Matka
zemřela v nemocnici, táta žije v osamělosti,
obklopen vlastními vzpomínkami a výčitkami. Jan
se pokusil o rekonciliaci, ale jeho otec ho
nepoznal. „Ty jsi nebyl ten, kdo jsme čekali,“
řekl mu jednoho dne bez emocí, když mu podal
starý fotografický aparát.
Návrat domů znamenal pro Jana nové objevy –
nejen o sobě, ale i o místě, které si nikdy
nevzpomněl správně. Když se vydal do důlního
areálu, kde jeho otec pracoval, objevil staré
dokumenty, které ukázaly, že důlní podnik byl
zrušen kvůli úniku radioaktivního materiálu.
Všechno, co věděl, bylo lež.
Nostalgický pocit, který ho vedl zpět, se stal
bolestí. Jan zjistil, že neexistuje žádný návrat.
Jen prázdné místo, kde kdysi žil.
Pravidlo jedno: emigrační papíry mohly být pouze
jednou vyplněny. Pravidlo dvoje: všechno, co
bylo věčně zahalené, muselo být opět otevřeno.
Jan to provedl. Otevřel archivy, vyhlásil svou
pravdu, a když se zvedl ze stolu, věděl, že už
se nikdy nevrátí zpět.
