Středověké dům s ocelovými trámy a černými
střechami se chvěje pod tíhou normálních dní. V
bytě číslo 17 se připravuje na setkání, které
nikdy nemělo existovat. Dívka s vlasem
vyzdviženým do vzduchu a pohledem upřeným do
špinavého okna zůstává stát v chodbě, dokud
nezhasne světlo. Nastane ticho, které je
hlasitější než křik.
Muži se objeví za zábradlím, jehož dřevo je
poškozené hluchou rukou. Mluví sám, ale dívka ví,
že jeho slova jsou jiné. Nejsou jenom zprávou –
jsou klíčem k tomu, co bylo ztraceno. Když se
dotkne její ruky, vyvolá to první změnu: záblesk
v očích, který zasahuje do osamělosti města.
Druhý den se stěhují. Nejprve všechno vypadá
jako každý jiný den – lidé vystupují z domů, kde
se nic nepřihodilo. Ale dívka si všimne, že se
nezdaří jedno z obvyklých schůzek. Muži se
neobjeví, a když se zeptá, dostane odpověď,
která není odpovědí. Je to nový pravidlo: nesmí
být viděn. Není to pouze zakázáno – je to přísně
zakázáno, a pokud se poruší, následky jsou známé.
V noci se dívka vrátí do bytu. Zjistí, že jeho
knihy jsou pryč, stejně jako jeho jméno. Ticho v
chodbě je jiné – hladké, jakoby už dlouho nebylo
rušeno. Přestala být samotná, ale nebyla ani
opravdová. Když se rozhodne odejít, najde v
kapse starý papír s napsaným jménem, které ji
zná, ale nikdo jiný nezná. To je konec. Město se
nezmění, ale ona ano.
