V roce 1924, během první republiky, když se
střední Evropa hýbe mezi nadějí a nejistotou, se
unavený lékař Václav Novák vrací do malé vesnice
svých mladých let. Zdánlivě jen pro odpočinek,
ale v hloubi duše cítí, že něco ho tam čeká –
něco, co mu uniklo při jeho posledním pobytu.
Vesnice, obklopená lesy a starými domy, je
ovládána tajemnou tradicí, která říká, že každý
druhý den země změní tvář. Věřící lidé věří, že
to je duchovní znamení, zatímco skeptici to
vysvětlují geologickými anomáliemi. Václav, však,
si vzpomíná na svou matku, která mu jednou řekla:
„Pozoruj, jak země dýchá.“
Když začne studovat mapy a staré záznamy, zjistí,
že v době jeho dětství došlo ke změně topografie,
která zmizela z oficiálních dokumentů. Místní mu
říkají, že se to nikdy neopakovalo. Ale když v
noci slyší neznámé zvuky a vidí podivné stíny,
začne chápat, že jeho vracení bylo osudové.
Jednoho dne, při procházce v lese, objeví
zruinovanou chalupu, jejíž zdi jsou plné znaků,
které nejsou známé ani v knihách. Uvnitř najde
své dětské hračky – ty, které měl jako chlapec,
a které měl věřit, že ztratil. V tu chvíli se
země pod ním zachvěje, a s ní i jeho vzpomínky.
Dva dny poté, když se pokusí odhalit pravdu,
dojde k nečekanému úrazu – jeho ruka ztrácí cit.
Místní lékař říká, že je to psychosomatický stav,
ale Václav ví, že něco je špatně. Při posledním
výpadu země se zhroutí celá polovina vesnice,
ale on se zachrání. A když se probudí, už nemá
žádné vzpomínky na své dětství. Jen zbytek
života, který má teď.
Nostalgický pocit, který mu zůstal, je však
jasný: ztráta je součástí života, stejně jako
země, která dýchá. A on se naučil, že všechno,
co je ztraceno, není skončeno, dokud existuje
paměť.
