V roce 1924, během první republiky, se v Praze
uskutečňuje tajný obrázek – výstava obrazů,
které nejsou k vidění veřejnosti. Tam se poprvé
setkává Marie Varga s mužem, jehož tvář zná z
fotografií: její manžel, vědec před osmdesát
lety, odsouzený za činnost proti režimu. Jeho
obraz je jediný, který není zahalen v tmavých
rámech, ale vystaven ve světle.
Marie, obětavá matka, žije v domě, který dědičně
nesouvisí s minulostí. Její dcera, mladá
umělkyně, objeví v knihovně staré poznámky, kde
Marie psala o svém manželovi jako o hrdinovi,
který byl zrazen systémem. Tato objevitelská
činnost rozdrtí klid domácnosti.
Zakázaná touha se stane způsobem, jak se v tomto
fantasy světě pohybovat – každý krok do
minulosti vyžaduje obětování něčeho z
přítomnosti. Marie se rozhodne, že toho
nezůstane bez povinnosti.
Na místo, kde byl její manžel zabit, se dostane
prostřednictvím zvláštního mechanismu: portál ve
formě zrcadla, které vzniklo během normalizace.
Tento portál byl zkonstruovaný podle zákona,
který říká: „Kdo chce změnit minulost, musí
zapomenout na své děti.“ Marie si uvědomí, že už
nemůže být matkou, aby se stala součástí tohoto
světa.
Pomsta za vraždu ji vedla ke křížku mezi
realitami. Zatímco se pokouší odhalit zločin,
zjistí, že ten, kdo zabil jejího manžela, byl
její dcera. To, co bylo zakázané, se stalo
skutečností.
Dramatický konec nastane, když Marie, v momentě,
kdy má možnost zvrátit čas, rozhodne se, že
nechá minulost být minulostí. Nechá dceru žít v
přítomnosti a sama zůstane věčně v zrcadle, kde
čas zůstává zamrznut.
Změna světa proběhla tím, že se ukázalo, že
zakázaná touha je často největší silou, která
může způsobit zánik i obnovu. První republika se
stala symbolem toho, že lidé jsou schopni si
vybrat, co mají dát za své city.
