Muži v černém kabátu šli po ulici, kde stín
předpovídala nebezpečnou změnu. Město bylo
starověké, ale jeho zdi zněly jako hlasité
bzučení. V roce 1234 byla vznikla jedna z
nejstarších římských cest, ale i po tisících
letech zůstávaly její střechy nesmrtelné. Třídní
rozdíly však zde nebyly jen mezi bohatými a
chudými – dělily lidí mezi těmi, kdo věděli, co
se skrývá za kameny, a těmi, kdo to nechtěli
vědět.
Vysloužilý voják, Jindřich, přišel do města pro
pokoj, ale našel tam svou minulost. Před deseti
lety byl posláno do války, kde ztratil syna.
Nyní se vracel, aby si vybavil vzpomínky, ale
město ho nechalo čekat. Když však v knihovně
objevil starou knihu s výřezy z rukopisu,
uvědomil si, že je vlastně vnitřní částí města.
Knihy tu nebyly jen pro čtenáře – byly součástí
architektury, schované pod dlažbami a ve stěnách.
Milostný trojúhelník se už dlouho hrál v tichých
uličkách. Jindřich byl zamilován do dcery kněze,
která mu otevřela dveře k tajemnému světu, kde
knihy mluvily. Ale v tomto světě existovala jiná
žena – pohledná knihovnice, která se chovala
jako zrcadlo jeho minulosti. Zatímco Jindřich
hledal klíče ke své vzpomínce, zjistil, že jeho
vztah k oběma ženám je založen na stejném zklamu:
jeho syn byl zabit právě tím, kdo ho tehdy vedl.
Nostalgický pocit znečistil vzduch. Jindřich si
uvědomil, že město bylo vytvořeno nejen z kamene,
ale i z paměti. A když se rozhodl zničit knihu,
aby zničil svou minulost, město se začalo sypat.
Střechy padaly, kameny se otvíraly, a Jindřich
zjistil, že nemohl uniknout. Neexistovalo nic,
co by odvrátilo osud, který byl psán v každé
knize.
Když se však zhroutil, zůstal v místnosti s
dvěma ženami, které se podívaly na něj. Město už
nebylo starověké – bylo nové, ale jeho stěny si
stále pamatovaly. Jindřich se ztratil mezi
knihami, které nikdy nezemřely.
