Muži v černém koženém kabátu přešli most přes
řeku Vltava. Město bylo starověké, ale jeho
stěny a cesty byly pokryty nečitelnými symboly,
znaky, které nikdo nepoznal, ani nechtěl.
Změnily se způsobem, jak lidé dýchali, jak se
dívali na oblohu – jako by město nebylo součástí
světa, ale jeho opačného bodu. Když se muži
vydali hlouběji dovnitř, začalo se to stávat
realitou: lidé už neslyšeli srdce, pouze zvuky,
které je vedly.
Zkorumpovaný úředník, Jan Havel, žil v tomto
městě jako outsider. Přijel sem podle dopisu od
otce, který ho požádal, aby se vrátil.
Neexistoval žádný adresář, žádná mapa, která by
ukazovala, kde bydlí. Jen ticho, které se
rozkládalo mezi domy, a vzpomínky, které se v
něm probouzely. Vzpomínky na svého otce, který
byl zde, když město ještě žilo.
Pomsta a spravedlnost byly pro Havela dvěma
různými cestami. Jedna vedla k vnitřnímu pevníku,
druhá ke skryté síle, která se objevila v
okamžiku, kdy si uvědomil, že jeho otec nebyl
jen obyčejný člověk. Byl součástí tajného spolku,
jehož cílem bylo zachránit město před zánikem.
Ale nejen to – město bylo jejich poslední
obranou proti silám, které se blížily.
Skrytá síla se projevovala v každém kroku, každé
slově, které vypadalo, že se zrodilo z nebe.
Havel zjistil, že jeho otec byl jedním z
posledních, kteří uměli číst ty znaky, které
město potřebovalo, aby přežilo. A teď, když se
Havel vracel, musel rozhodnout, jestli bude
pokračovat v cestě svého otce, nebo se stát
součástí toho, co ho oslepilo.
Nostalgický pocit se chopil jeho myšlenek, když
si uvědomil, že město se změnilo, ale on ne.
Vzpomínky na mládí, na rodinu, na to, jak se
pohyboval v tomto městě, teď se proměňovaly v
něco jiného. Nebylo to jen město. Byl to jeho
vnitřní svět, který se vracel, aby ho připravil
na konec.
Havel se zastavil u zdi, kde byl vytesán jeho
jméno. Stín ve středu. To byl jeho nový titul. A
s ním i jeho osud.
