Spisovatel přijde na hrobku v lesním pohorí. Na
kamenném větrníku vyrytý text je jazykem, který
nezná. Náhle se ozve hláska — nevím, jak, ale
znám tvoje jméno.
Vstane, stojí za ním žena s očima jako skleněné
klidniště. Mluví jazykem, který zná, ale nemůže
ho nazvat. Zajímá se o jeho práci. Vyzkouší jeho
slova, zjistí, že neumí říct to, co chce.
Dívka mu dává knihu s obrázky, které se mění,
když je otevře. V jedné kapitole je scéna z jeho
dětství — nepoznává ji, ale ví, že je pravdivá.
Přestane psát. Nechce vědět, kdo je ona.
Zjistí, že kniha není jeho. Je jeho vlastní, ale
v minulosti. Když jí přečte poslední řádky,
zmizí. Vzpomíná si na rozhodnutí, které nikdy
neudělal. Věděl, že by musel opustit svou ženu.
Jeho žena najde knihu v šuplíku. Otevře ji, vidí
scény, které nezná. Sama se rozhodne jít do lesa.
Nenajde větrník, ale všimne si, že její syn má
oči jako ta dívka.
Spisovatel se vrátí do svého bytu. Všechny jeho
rukopisy jsou změněné. Jeden obsahuje příběh,
který nebyl jeho. Když ho přečte, zmizí i on.
Žena najde v poštu dopis bez adresy. Obsahuje
dvě slova: Vrať se. Otevře okno, vidí dívku,
která se usmívá. Nevidí ji, ale ví, že je tam.
