V první republice, když města ještě nosí pach po

vojenských zásilkách a časopisy plní básníky i

novináři, žije v Praze stará herečka Alena

Vrbková. Její jméno kdysi znělo jako zpěv ptáka,

ale dnes už jen šepotem prochází mezi scénami,

které již nepatří jejímu věku. Před rokem byla

vystavena veřejnému vyšetřování kvůli ztracenému

archivu hlasových záznamů z jednoho z jejích

největších úspěšných rolí. Bez těchto záznamů

nemůže být její druhá kniha autorského památky

potvrzena – bez toho ztrácí svůj poslední důkaz,

že byla opravdu herečkou.

Při pátrání do ztraceného archivu narazí na

mladého muže, který se chce stát novým režisérem.

Jeho jméno je Jirka, a jeho snaha o obnovení

divadelního zákulisí se rychle změní v souboj o

právo promluvit. Jirka se snaží Alenu ochránit,

ale jeho zásahy pouze otvírají další vrstvy

podzemního světa, kde si lidé hráli s pamětí

jako s hračkami.

Jednoho dne, během nočního divadelního

představení, kde se Alena pokouší opakovat svůj

nejznámější monolog, dojde ke ztrátě textu.

Zbytek publiku si myslí, že je to přirozený

výraz věku, ale Alena ví: někdo upravil její

slova. Ztracena scéna se objeví v novinách jako

důkaz jejího zneužití umění. Tento moment jí

připomíná, jak dlouho už hledá svůj skrytý

talent – ne v hraní, ale v tom, co se za

základem scény skrývá.

V závěrečné scéně se Alena rozhodne představit

se sám sobě – v zrcadle, kde se ztratila. Tam

najde nápis, který byl odstraněn z jejího

archivu: „Je talent v zrcadle, ne v hlase.“

Později, když se Jirka pokusí zveřejnit záznamy,

které Alena zachránila, zjistí, že každý

dokument, který obsahuje její jméno, byl

odstraněn. Ale v jednom koutě divadla zůstal

papírek s napsaným jménem a datem. Není to

obvinění. Je to žádost o odpusť.