V první republice, když města ještě nosí pach po
vojenských zásilkách a časopisy plní básníky i
novináři, žije v Praze stará herečka Alena
Vrbková. Její jméno kdysi znělo jako zpěv ptáka,
ale dnes už jen šepotem prochází mezi scénami,
které již nepatří jejímu věku. Před rokem byla
vystavena veřejnému vyšetřování kvůli ztracenému
archivu hlasových záznamů z jednoho z jejích
největších úspěšných rolí. Bez těchto záznamů
nemůže být její druhá kniha autorského památky
potvrzena – bez toho ztrácí svůj poslední důkaz,
že byla opravdu herečkou.
Při pátrání do ztraceného archivu narazí na
mladého muže, který se chce stát novým režisérem.
Jeho jméno je Jirka, a jeho snaha o obnovení
divadelního zákulisí se rychle změní v souboj o
právo promluvit. Jirka se snaží Alenu ochránit,
ale jeho zásahy pouze otvírají další vrstvy
podzemního světa, kde si lidé hráli s pamětí
jako s hračkami.
Jednoho dne, během nočního divadelního
představení, kde se Alena pokouší opakovat svůj
nejznámější monolog, dojde ke ztrátě textu.
Zbytek publiku si myslí, že je to přirozený
výraz věku, ale Alena ví: někdo upravil její
slova. Ztracena scéna se objeví v novinách jako
důkaz jejího zneužití umění. Tento moment jí
připomíná, jak dlouho už hledá svůj skrytý
talent – ne v hraní, ale v tom, co se za
základem scény skrývá.
V závěrečné scéně se Alena rozhodne představit
se sám sobě – v zrcadle, kde se ztratila. Tam
najde nápis, který byl odstraněn z jejího
archivu: „Je talent v zrcadle, ne v hlase.“
Později, když se Jirka pokusí zveřejnit záznamy,
které Alena zachránila, zjistí, že každý
dokument, který obsahuje její jméno, byl
odstraněn. Ale v jednom koutě divadla zůstal
papírek s napsaným jménem a datem. Není to
obvinění. Je to žádost o odpusť.
