V lese u hranice mezi dvěma královstvími, kde
čas se zastavil a stromy promluvily jazykem
stínů, žije babička Věra. Její domov,
představovaný jako zbytkové jádro starého světa,
funguje podle pravidel, která nikdo jiný nezná.
Každý den sbírá kameny s vyrytými jmény, která
nikdy nezhasnou, a uloží je do nádobníku, kde se
vytváří mapa skrytých cest.
Dva studenti, Jana a Tomáš, uprchli z obce, kde
byla třída rozhodujícím faktorem pro přežití. V
jejich novém království jsou lidé rozděleni do
dvou kmenů: ti, kteří mají krev, a ti, kteří ji
nemají. Třídní rozdíly zde nejsou jen sociální –
jsou biologické. Krev určuje, jestli má člověk
právo být, nebo jestli má být odstraněn.
Jednoho dne se Janina skupina dostane do lesa,
kde se potká s babičkou. Ta je pozdraví slovem,
které nikdo jiný nepoužívá: „Pozdrav, dítě bez
konce.“ Zajímá se o jejich cesty, o to, jak si
vyměňují krev za jídlo, a najde v jejich kapse
kousek kamene s vyrytým jménem. Uvědomí si, že
jeho původ je z jejího nádobníku.
Babička Věra, která si pamatuje dobu, kdy
království spojovala jedna mapová linie, začne
vytvářet novou cestu. Nechá Jana a Tomáše pomoci,
aby vyzdvihli stromy, které zakrývaly staré
brány. Pod nimi se nachází útulná chodbá,
vedoucí do míst, kde se všichni, bez ohledu na
krev, mohou schovat.
Třídní rozdíly se tu změní. V místnosti plné
dětí, dospělých a starších, se neptají, kdo je
kdo. Ptají se, co vědí. A babička Věra, která se
dlouho ukrývala v tichosti, se nyní stane hlavou
tohoto nového města, kde krev není klíčem, ale
jen součástí příběhu.
V noci, když se všichni usadili, vypálí babička
poslední kámen z nádobníku. Země se zachvěje, a
vzdáleně, v horách, se probudí druhé království.
Ale tentokrát budou vědět, že cesta nevede pouze
ke svému konci, ale i ke společnému začátku.
