V roce 1923 se na okraji Prahy vybudoval nový
dřevěný dům s červenými zábradly a šedými
střechami. V něm žila rodina Novotných, jejichž
syn Petr byl odvlečen do Moskvy při prvních
vlnách komunální reformy. Petr se stal mladým
revolucionářem, který věřil v novou éru, ale v
ruce držel jen sen o domově, který mu byl
ukraden.
Dřevěný dům se postupně proměnil ve symbol
historické křivdy – nejprve byla v něm školka,
pak úřad, nakonec opuštěná budova, kam se
chodilo pro zbytky minulosti. Petr se vrátil,
když v roce 1932 došlo k rozpadu první republiky.
Vstoupil do dřevěného domu, kde nikdo nepřijal
jeho návrat. Zůstal tam jediný, co věděl, že dům
je plný nevyřešených písemností, které ho mohly
usvědčit.
Na stěnách byly nalepené fotografie starších
obyvatel, jejichž obličeje byly zatřepané časem
a politikou. V knihovně byly dokumenty, které
ukazovaly, jak rodina Novotných byla vyhnána za
podporu monarchie. Petr se pokusil tyto
dokumenty využít, ale místní radnice zavřela dům
a zahájila proces zásahu.
Petr se schovával v lese, kde si vytvořil skryté
úkryty. Tam psal dopisy, které nikdy neposlal, a
snažil se najít důkazy, že jeho rodina byla
nevinná. V jednom z dopisů napsal: „Když jsem
odešel, věřil jsem, že se vracím jako hrdina.
Ale teď vím, že jsem jen další oběť.“
Jednoho dne však ztratil kontakt s ostatními
revolucionáři. Jeden z nich byl zatčen, druhý
zmizel. Petr se rozhodl vrátit se do dřevěného
domu, i když to znamenalo riziko. Vstoupil
dovnitř, kde našel zbytek rodiny – matku a
sestru, které byly uvězněny v zásadním úkrytu.
Nostalgický pocit ho zaplavil, když viděl jejich
tváře, ale věděl, že tento moment není pro
oslavu. Měl v ruce důkaz, který mohl změnit
všechno – ale pouze za cenu svého života.
Dřevěný dům se stal posledním místem, kde se
mohla historická křivda vyrovnat. A Petr si
vybral, že bude ten, kdo to provede.
