V první republice, kde vznikly nové smysly pro
svobodu, ale i nové nesmysly, žije Klára, naivní
studentka z Prahy. Zatímco ostatní studují právo
nebo ekonomiku, ona se zabývá starověkou
filozofií a občas si připomíná, jak její otec
zmizel během války.
Jednoho dne objeví ve starém domě v centru města
zrcadlo, jehož rám je vyřezán v podobě stromu s
listy ve tvaru písmen. Když se podívá do něj,
uvidí svou vlastní mladší verzi – dítě, které
hledá otce, který byl uvězněn kvůli politickému
účtu. Zrcadlo není jen zrcadlem. Je portálem.
Klára se opakovaně vrací do tohoto času,
každýkrát s jinými detaily, ale vždy se stejnou
scénou: otec sedí v koutě s výrazem, který
nepřipomíná ani bolest, ani strach. Vždy se
snaží ho osvobodit, ale každý pokus končí tím,
že se zrcadlo rozbije, a ona se probudí v
současnosti s hlavou plnou zmatku.
Zjistí, že zrcadlo je součástí legendy o
„ztraceném dědictví“ – tajemné sbírce dokumentů,
které by mohly proměnit pojetí historie. Ale
všichni, kdo se k nim pokusili dostat, zmizeli.
Její výzkum ji vede do stínů společnosti, kde
lidé dříve než teď drží jazyk za zuby.
Když konečně najde jednu z těchto dokumentů,
zjišťuje, že její otec byl obětí nepravdivého
soudního procesu, jehož důvodem byla jeho
vlastní lektvra. Zrcadlo jí umožnilo spatřit to,
co jiní ignorovali – a v tom okamžiku si uvědomí,
že její trauma není jen o ztrátě otce, ale o
celém systému, který zahltil pravdu.
V posledním zrcadlovém záblesku se rozhodne, že
místo toho, aby se snažila změnit minulost,
využije to, co ví, k tomu, aby odhalila nepravdu
v současnosti. Přestane být naivní studentkou a
stane se člověkem, který chce vědět, co skutečně
bylo.
Zrcadlo se zhroutí. Neexistuje už. A Klára
zůstává s tím, co viděla – a s tou myšlenkou, že
některé historické křivdy jsou možné pouze tehdy,
když se někdo rozhodne je vidět.
