V roce 1927 se stárnoucí herečka Klára Novotná
vrátila do Prahy, kde dříve hrála na Stavovském
divadle. V jejím domě v Holešovici zůstal jediný
předmět z doby vojenské okupace – náhrdelník z
perly, který měla od svého milence, známého muže
z první republiky. Tento muž byl po záchvatu
šílenství vysazen do internátu pro psychicky
nemocné a jeho majetek konfiskován.
Klára začala hledat své právo k tomuto majetku,
což ji vedlo ke starému advokátovi, který si
pamatoval čas, kdy byl obchod s majetkem omezen
pouze pro ty, kdo měli vliv. První republika se
takto stala mechanismem, který umožnil úzkému
kruhu lidí kontrolovat vlastnictví, zatímco ti
bez spojení s mocnostmi ztráceli vše.
Při vyšetřování zjistila, že náhrdelník byl
předán jinému muži, který ho uložil do skrytého
prostoru pod zemí ve starém pivovaru. Klára,
která už nebyla schopná plně vnímat realitu,
začala vidět snem, kde se její mladší já
setkávalo s milencem v temném pivovaru. Snový
stav ji donutil vstoupit do podzemí, kde se
ukázalo, že náhrdelník byl vlastně klíčem k
přístupu do dokumentů, které dokazovaly, že její
milenec byl žertem úřadu.
Zbytek jeho majetku byl převeden na nové
vlastnictví, ale Klára se rozhodla neztrácet
naději. Získání majetku se proměnilo v boj proti
systému, který ji vyloučil. Při posledním
rozhovoru s advokátem se dozvěděla, že jeho
jméno bylo zapsáno do seznamu „pomalu
ztrácejících“ – těch, kdo se musí smířit s tím,
že všechno, co měli, je pryč.
Klára, která byla vždycky plná snů, teď měla
jeden poslední – zpět do tance, kde byla
královna, a nikoli postava z minulosti. V
pivovaru, kde se snový svět stýkal s realitou,
pohladila rukou náhrdelník a opustila ho tam,
kde ho nechala.
