Před půlnočním během na náměstí Vítězném začíná
město plně oživovat: tramvaje střílí zpět do
vlastních světel, chodby domů se otvírají do
druhých bytů, a lidé přestávají být sami. Ve své
dílně v Malé Straně Laskavý řemeslník drží v
dlani kousek litiny, ze které vychází tlumený
puls – zpětná reakce na novou sílu, která
přichází z podzemí.
Začíná být jiným způsobem schopný cítit tajemné
pochybení v místních zákaznících: jeden mu dává
peníze v zlatých mincích, které vypadají jako
kusy starého času, druhý si koupí sklenici vody,
která se po pěti minutách proměňuje v ledu.
Město se už nemůže vracet ke svému původnímu
stavu.
Večer v únoru vtrhne policie do dílny – ne kvůli
zločinu, ale protože řemeslník vytvořil „první
odraz“ ve zrcadle, který už nikdo nepoznal.
Zásah je prostředím: všichni, kdo se v tomto
místě objevili, museli být znovu založeni, a on
byl jediný, kdo přežil změnu.
Noc je pro něj koncem svého já. Ustaraně zvedá
všechny hrany desky, na které pracoval, a
odhaluje tajný systém závitů, který funguje jak
obyčejný klíč – ale jeho tvar odpovídá někomu,
kdo už není živ. Odpoledne v roce 1936.
Skladuje to do jedné krabice. Otevírá ji právě
tehdy, když zvoní telefon – ten samý, co už
nezazníval sedm let. Vezme ho, přiloží k uchu.
Nikdo nehovoří. Jen hluk kroků, které přicházejí
z opačné strany.
Opatrně zavře dveře. Po chvíli zaslechl, jak za
ním zapalují světla. Dnes už je to jiné místo.
Jeden kovový stín v rohu dílny se pohne. On se
dívá. Nezapomíná. A v tom okamžiku ví, že nikdy
nebyl osamělý.
Tohle je konec.
