V roce 1925 v Praze zhasne veřejné osvětlení.
Město se plní ticha, které nechává prostorem pro
šeptání. V uličkách Staroměstského hradu se
pohybuje muž jménem Jan Novák. Jeho předek byl
jedním z prvních členů národního shromaždiště,
ale on se stal součástí podzemní sítě, která
chce zrušit novou vládu.
Jeho otce zatknou za pokus o převrat. Rodinné
dokumenty ukazují, že byl zahrán do soudního
procesu bez slyšení. Jan si všimne, že všechny
kopie jeho rodokmenu jsou zničené. Jediný zbytek
je starý kousek papíru s ručně vytištěným názvem
„První republika“ a datumem z roku 1918.
Na ulicích se rozšiřuje obava – lidé začínají
mluvit o tom, že vláda má vlastní systém
informací, který sleduje každou adresu, každý
telefon a každé střetnutí. Zatímco ostatní se
drží zákona, Jan se pohybuje v temnotě, kde
každá slova může vést ke ztrátě.
Jeho cesta ho vede do dřívějšího úkrytu –
knihovny, kde kdysi skrývali spisy. Tam najde
zapsanou zprávu: „Představte si svět, kde vědomí
je mocnější než zbraň.“ Tato fráze ho připoutá k
myšlence, že revoluční nadšení může být i
vnitřní.
Jeho největší výzva přichází, když objeví
starého učitele, který byl vyhnán kvůli svým
názorům. Ten mu dá klíč k místu, kde byla skryta
první verze ústavy. Ale když se tam dostane,
zjistí, že místo je prázdne. Kromě jednoho
dopisu: „Návrat je pouze prvním krokem. Emigrace
je časem, nikoli místem.“
Jan zůstává v městě, ale jeho pohled na svět je
jiný. Vědomí, že každý člověk může být víc než
jen svým postavením, mu dá sílu pokračovat.
Přesto, jakkoliv atmosféra zůstává napjatá, jeho
srdce je jiné.
Město se stále mění. A on s ním.
