Muži sestavili svůj tajný projekt v hluboké
podzemní síti pod Prahou, kde čas byl převeden
na digitální proud. V roce 2047 už neexistovalo
„minulost“ ani „budoucnost“ – jen nynější moment,
který mohl být otočen, znovu přehráván, nebo
zcela vymazán. Projekt se nazýval Ticho, a jeho
účelem bylo vytvořit bezpečný prostor pro oběti
minulých politických represe, jejichž vzpomínky
byly odstraněny státem.
Cynický detektiv Jan Havel se do toho zapletl,
když jeho dcera zmizela během jednoho z
experimentů. Nebyla zapsána do systému, což bylo
v rozporu s pravidly. První pravidlo: každý, kdo
vstoupí do Ticha, musí být identifikován. Druhé
pravidlo: nikdo nemůže opustit Ticho bez
povolení.
Havel se dostal do hloubky, kde čas byl zahřátý
na 36,6 °C a lidi mohli mluvit pouze za pomoci
zrcadel. Zde se setkal s lidmi, kteří si
pamatovali své děti, ale ty už neexistovaly.
Jeden z nich mu ukázal zrcadlo, v němž viděl
svou vlastní minulost – svého otce, který byl
uvězněn v roce 1950.
Psychologické napětí se zvyšovalo, když Havel
pochopil, že Ticho nebylo jen technologickým
projektem, ale také způsobem, jak se Muži
zbavili vnitřního konfliktu. Každý, kdo byl
vymazán, byl nahrazen novým, lepším, čistým.
Emigrační cesta se nekonala skrze hranice, ale
skrze paměť. Havel zjistil, že jeho dcera
nezmizela – byla přepsána. A on byl jediný, kdo
mohl najít způsob, jak ji vrátit.
Ve svém posledním aktu se Havel vydal do centra
Ticha, kde se čas a realita spojily. Tam se
zrcadla zlomila a jeho obraz se proměnil. Vtom
se ozval hlas, který znal – jeho vlastní, ale z
minulosti.
Dramatický konec nebyl vítězstvím, ale
vyrovnáním. Havel si vybral, jestli bude
existovat jako ten, kdo ztratil dceru, nebo jako
ten, kdo ji vrátil. V Tichu neexistuje žádné
„nebo“. Existuje jen jeden okamžik.
