Muži stáli v temnotě mezi rozbitymi obrazovkami
a vypalovanými plochami. Vzduch byl plný jemného
prachu, který se s každým dechem vsakoval do
plic. V tomto čase, kdy technologie nahradila
lidské tělo, nebyly žádné trvalé podoby – pouze
data.
Mladý revolucionář, Karel, přešel hranici do
města, které kdysi znělo jako dětské jméno. Nyní
to bylo jen soubor paměťových bloků, které
vydržely po válce. Jeho tělo bylo nové, ale
paměť byla stará. Třídní rozdíly zde byly
vepsány do systémů: všechno bylo vyrobeno pro
někoho jiného, nikoli pro něj.
Karel si vzpomínal na svého otce, který se v
roce 1989 pokusil zachránit knihy, které byly
označeny za nepřijatelné. Tehdy ho zavřeli. Teď
mu bylo dovoleno vrátit se, ale jen jako
anonymní entita.
Ve svém novém těle měl omezený přístup. Nemohl
být víc než „občan“. Měl však jednu výhodu –
mohl vstoupit do archivu, kde byly uloženy
všechny ztracené identity. Tam našel své jméno,
ale také dokument, který ho označoval jako
„nebezpečnou osobu“.
Znal pravidla: každý, kdo se pokusí změnit
systém, musí zaplatit cenu. Ta cena byla buď
smrt, nebo potlačení. Karel však neměl v úmyslu
být potlačen.
Přesně ve dvě hodiny ráno se v místnosti s
archivy rozsvítila jediná žárovka. Karel
vstoupil, aby vymazal svůj záznam. Nezahlédl
však žádné další identity – jen svou.
Někdo ho už viděl.
V tu chvíli se aktivovalo první pravidlo: každý,
kdo se pokusí odstranit svou identitu, je
automaticky smazán. Karel se zhluboka nadechl,
ale jeho tělo už nevnímalo vzduch.
Hořkost se vsakovala do každého kusu jeho
existence. Návrat domů nebyl návratem do
místnosti, ale do prázdnoty, kde zůstala jen
paměť a žádná realita.
