V roce 1925 se stárnoucí herečka Emília
Vavřínová rozhodne opustit Prahu a odpojit se od
svých vzpomínek. Zanechává za sebou nevyslovenou
smlouvu s divadlem, ve kterém působila třicet
let. Její cíl: dům u Šumavy, kde si v mládí
slibovala klid.
Zatímco přechází hranice města, zjišťuje, že
nové životní prostředí nemá jen krásu. Na farmě,
kam se ubytovala, bydlí důchodci, kteří si
pamatují její hry na scéně, ale i údajné zradění
během první republiky. Když zjistí, že jedna z
jejích starších hereček byla odsouzena kvůli
politickému nesouhlasu, začne v ní vznikat
podezření, že její vlastní minulost je plná
nepravdivých činů.
Ve venkovském klidu, který ji měl osvobodit, se
začíná vytrácet rozlišení mezi skutečností a
snem. Její společník, starý člověk z obce, jí
pomáhá hledat dokumenty, které by mohly potvrdit
její bezvinost. V archívech nalezne dopisy,
které ukazují, že byla připravena o roli kvůli
její odmítavé odpovědi na otázku, zda podporuje
„novou uměleckou výchovu“ v rámci první
republiky.
Tato křivda, kterou jí vložili do dějin, ji
donutí znovu nastoupit na scénu – tentokrát jako
postava, která se svou pravdou vypořádává s
tichou historickou křivdou. Ve venkovském
divadle, které se vytvořilo z jejího útěku, se
hrála hra, kde se lidé naučili, že i v nejhlubší
snové tmy existuje možnost probuzení.
Pravidlo jedno: nikdo nepřežije, pokud se
nedokáže odvrátit od své minulosti. Pravidlo dva:
každý útěk má cenu, kterou lze zaplatit jen
pravdou.
