V roce 1925, během první republiky, se v Praze
objeví nezvyklé umělecké dílo – malba v obýváku
vyhaslého domu, který náhle zmizel z map. Kdo to
vytvořil a proč tam bylo? Arogantní aristokrat
Václav Havelka, poslední přeživší z rodu, se
rozhodne prozkoumat tajemství, které ho
provázelo od dětství.
Jeho otec, známý malíř, zmizel bez stopy po
událostech roku 1919. Doma zůstal jen portrét
ženy, jejíž tvář nikdy nepoznal. Václav se vydal
do staré čtvrti Staroměstské náměstí, kde si
uvědomil, že všechny domy z tohoto období mají
stejný vzor – šedé fasády, kamenné okna, vysoké
ploty. Tento vzor, podle legendy, byl zaveden
jako symbol nové společnosti, ale vlastně
sloužil k utajení určitých skutečností.
Při prohlídce jednoho z domů našel Václav pod
podlahou dokumenty – dopisy mezi členy rodin,
které byly vystaveny cenzuře. Mezi nimi byla i
zpráva, která naznačovala, že jeho otec byl
členem skrytého hnutí, které se snažilo
zachránit kulturní dědictví před totalitou. To
však nemělo nic společného s jeho ztracením.
Na ulici sv. Jana se objevil další obraz –
tentokrát v galerii, která byla předtím uzavřená.
Obraz znázorňoval právě ten dom, který zmizel.
Zákazník, starý muž, který se podezřele chová,
řekl Václavovi: „To je moje dílo. Vytvořil jsem
to, protože něco ukradli.“
Václav se za ním vydal do jeho bytu, kde našel
sbírku dokumentů, které dokazovaly, že několik
domů z této čtvrti bylo v roce 1920 odstraněno z
map kvůli údajnému spojení s opozicí. Jen jeden
z nich byl opravdu zničen – ten, kde bydlil jeho
otec.
Ve svém posledním pohybu se Václav vrátil do
domu, kde byl otec zabit. Zde našel v kapse
starého portrétu klíč, který vedl do sklepů. Tam
byly uloženy dokumenty, knihy, a víc než stovka
obrazů – každý z nich zobrazoval dom, který byl
„odstraněn“.
Když se Václav probudil, byl v baru, kde se
setkal s lidmi, kteří byli dříve součástí toho
hnutí. Před ním ležela malba, kterou právě
vytvořil. Něco z něj bylo pryč, ale on věděl, co
to bylo – osamělost ve městě, která se proměnila
v melancholický tón.
