V první republice, kde se demokratický
optimismus potýkal s předválečnou napětí, se ve
vesnici Štěstí uskutečnila nečekaná změna. Vláda
vyhlásila amnestii pro bývalé členy
republikánských skupin, které byly potlačeny po
roce 1920. Mezi nimi byl i Antonín Vrbka,
charismatický vůdce, který se odstěhoval do
Prahy a stal se úředníkem.
Po dvaceti letech cizího života se rozhodl
vrátit. Nebylo to jen o emigraci a návratu, ale
o tom, co zůstalo v zemi, kterou opustil.
Vesnice ho přijala s nepřátelským pohledem,
protože jeho jméno bylo spojeno s povstáním
proti místní aristokracii. Třídní střet se znovu
probudil, tentokrát v duchu minulosti, která
nikdy nezemřela.
Jeho bratr, Josef, který zůstal v obci, se stal
místním majitelem zemědělského podniku. Mezi
nimi se rozvinula tichá válka o vlastnictví a
autoritu. Neexistovalo nic, co by udrželo mír –
ani zákony, ani paměť o minulých událostech.
Vrbka si uvědomil, že se nevrátil do domova, ale
do bitvy, která mu nebyla určena.
Intimní konflikt se odehrál v chalupě, kam se
Vrbka zdržel. Když vytáhl starý dopis od otce,
který mu psal o tragédii, která se odehrála
během povstání, objevil se v jeho hlavě jasný
obraz – to, co zůstalo neřešené. Návrat nebyl o
prominutí, ale o tom, co se muselo ukončit.
Při setkání s Josefiem se však ukázalo, že nemá
moc, která by ho ochránila. Všechno, co dělal,
bylo jen poslední pokus o zachráně toho, co již
nebylo zachraňovatelné. Vrbka se rozhodl
nevracet se do Prahy, ale zůstat tam, kde se
jeho osud potkal s osudem ostatních.
Třídní střet nezemřel, ani nebyl vyřešen. Zůstal
jako ticho, které se šířilo mezi lidmi, kteří se
cítili ztracení v novém světě, který se nechtěl
změnit. Emigrace a návrat byly jen jednou z
možností, které mu byly nabídnuty. A konec?
Nebyl. Byl pouze moment, který se zastavil v
čase.
