V roce 1925 v Praze zhasne poslední světlo ve
starém domě na Žižkově, kde stále čekají tři
pokladníky z doby císaře Františka Josefa.
Vlastníkem je Ivan Havel, muž užaslý nad
vlastním osudu. Zklamaný idealista, který si
sliboval revoluční změny, nyní žije ve stínu
minulosti, kde každý předmět nosí otisk války a
ztracených ideálů.
Jeho syn, Jan, odjel do Paříže studovat ekonomii,
ale nevrátil se. V roce 1932 ho zasáhne dopis –
jeho otce obvinili z špionáže pro německé
zpravodajské služby. Článek v Lidovém listu
způsobí, že Ivan musí opustit Prahu. Před
odjezdem vybírá z domu jediný objekt, který má
smysl: malý klíč od skrytého podzemního prostoru,
kde měl být ukryt dokumenty o ztraceném majetku
rodiny.
V roce 1938, v době před druhou světovou válkou,
se Ivan ocitne v Brně, kde začíná pracovat jako
účetní. Tam se setkává s paní Novotnou, bývalou
knihovnice, která mu pomůže pochopit, že
dokumenty nejsou jen majetkem, ale i důkazem o
potlačené historii. Jejich spolupráce však
způsobuje, že se Ivan dostane do konfliktu mezi
nacistickými a československými agenturami.
Když v roce 1940 zjistí, že klíč vede do bunkru
pod kostelem sv. Jana Křtitele, kde byly ukryty
vzduchové mapy a dokumenty o vnitrozemském
pohybu, uvědomí si, že jeho ztracena identita
není jen osobní, ale i politická. V tu chvíli si
uvědomí, že jeho životní cesta nebyla jen o
zklamání, ale o tom, jak se lidé snaží zachovat
svou lidskost ve vzdorovité době.
Při rozbourání bunkru v roce 1945 zničí
dokumenty, ale než to udělá, najde zapsanou větu:
„To, co je věčně ztraceno, je možné znovu najít.
“ Ivan se vrací do Prahy, kde se v roce 1948
rozhodne pomoci mladým lidem, kteří se snaží
zachránit ztracenou paměť.
Nostalgický tón jeho vnitřního hlasu zůstává,
ale jeho život nyní patří do nové éry, která
nemá všechny odpovědi, ale aspoň místo pro nové
otázky.
