V Praze, kde moderní skleněné výšky se dotýkají
stínů první republiky, žije Václav Havelín,
arogantní aristokrat s dědičným statkem ve
Středočeském kraji. Jeho manželka Eliška,
vzdělaná historička, se začala věnovat výzkumu
dokumentů z doby normalizace, což Václav
považoval za nebezpečný zájem.
Jednoho dne ji našel v baru u Malé Strany, kde
si prohlížela staré fotografie s nějakým mužem
mladším o dvacet let. Nechal ji. Zbytek týdne
strávil v knihovně Národního muzea, kde objevil
její dopisy psané v roce 1984. Dvěma měsíci
později byl vysvětlen, že Eliška byla v letech
1976–1982 členkou nelegálního kulturního kruhu,
který šlo proti režimu.
Václav začal znovu navštěvovat své rodinné
pozemky, ale tam ho čekalo nečekané – domácí
knihovna, kterou si Eliška postavila, obsahovala
kopie zakázaných textů, mezi nimi i anonymní
dopisy adresované jeho otci. Před deseti lety
byl zastřelen jako „protistátní element“.
Václav začal trpět nočními můrami, které ho
vracely do roku 1968, kdy byl jeho otec zatčen.
Na sociálních sítích začal sledovat jednu osoba
po druhé, kteří se podobali lidem z Eliščiných
dokumentů. Jeden den našel svého syna – chlapce,
který mu byl podobný – sedět na parkovišti u
nové galerie, kde vystavovali obrazy z doby
normalizace.
Když se pokusil promluvit, chlapec zmizel.
Václav se pak vyhýbal každému zrcadlu, které mu
připomínalo jeho tvář. Eliška zmizela bez stopy.
Zbytek jeho existence strávil v tomto tichu, v
němž se všechno kolem něj stalo zmateným odrazem
minulosti, která nikdy nezmizela.
