Ve městě Kostelní Hradce, kde černé oblohy nad
ulicemi znamenají konec všeho známého, žije
osamělý spisovatel Jan Šimek. Jeho domov je
stará knihovna, která jednou sloužila jako
školní budova, ale teď se skládá jen z pár stěn
a desek, které si drží před deštěm. Jan psává v
tichosti, ale jeho texty nejsou už pro nikoho –
kniha je zakázána, lidé ji nemají, ani nechtějí.
Jeho život se změní, když na dveře zaklepne dítě
– malé holčička s vlhkými vlasy a ztracenýma
očima. Její jméno je Eliška. Mluví jazykem,
který nezná, ale její prsty mají zásahy od
psacího stroje. Jan zjistí, že dítě je dcera
bývalého redaktora, který byl zatčen za to, že
psal o rovnosti mezi lidmi.
Zákony nového světa zakazují jakékoli
spolupracovníky minulých režimů. Všechny knihy,
které mluví o třídních rozdílech, jsou zničeny.
Jan má možnost poslat Elišku do centra, kde ji
budou vzdělávat v novém stylu myšlení, nebo ji
skrýt, což znamená smrt pro něho i pro ni.
Jan se rozhodne. Večer zavírá dveře, zapíná
závoru, a ve své knihovně zapálí svíčku. Dítě
sedí vedle něj, hledí do plamenů, a on začíná
psát. Ne o tom, co bylo, ale o tom, co mohlo být.
Třídní rozdíly se nepřestanou projevovat, ale v
jedné knize, kterou nikdo nepřečte, existuje
chvíle, kdy se člověk může rozhodnout. Jan umře,
když ho zajmou, ale jeho slova zůstanou.
Na konci zůstává jen jediné dítě, které vědělo,
jak psát. A kniha, která nikdy nebyla zničena.
