Město leží mezi rušnými silnicemi a opuštěnými
budovami, kde přeživší se uchylují k tichému
životu. Všichni znají pravidlo: neotvírej okna v
noci. Někdo přišel o hlavu za to, že poslouchal
rádiové vlny z nepoznámky.
Dívka s modrými očima přijela na vlaku bez čísla,
zpět do města, kde jí otec zmizel před deseti
lety. Nikdo nevěděl, kam šel, ale všechno
ukazovalo na to, že byl součástí velkého plánu.
Zajímalo ji, co se stalo s tím plánem a jak se
změnila společnost.
Na ulici najde starý pohlednice s poznámkou:
„Všichni jsme si mysleli, že to bude lepší.“
Uklidí ji do batohu, zatímco kolem prochází muž
s dětským kroužkem v ruce. Dívka si všimne, že
kroužek má stejný tvar jako znak, který viděla
na obrazovce v národní knihovně.
Večer zjistí, že její bývalý školní kamarád
pracuje v baru pod zemí. Mluví o tom, že nový
režim zrušil všechny ústavní záruky a nahradil
je novými pravidly: všichni mají vytvořit svou
vlastní verzi pravdy. Když se dívka ptá, proč to
dělají, odpovídá: „Nevíme, jak jinak se zachovat.
“
Na druhý den se vydá do rozsáhlých sklepů, kde
se schovávají lidé, kteří nechtějí být součástí
nového systému. Najde tajnou knihovnu, kde se
uchovávají archivy z předchozí éry. V jedné z
nich najde dokument, který potvrzuje, že její
otec byl součástí skupiny, která chtěla
převrátit systém — a byl zabrán.
Příští noc se vrátí do baru, kde zjistí, že
kroužek, který viděla, je symbol nového řádu.
Muž s ním se jí pokouší vysvětlit, že to není
nová forma opresie, ale způsob, jak se vyhnout
dalšímu zmatku. Dívka se rozhodne, že toto nechá
být. Odchází, zatímco za ní zhasne světlo.
Když odjíždí, zaslechne vzdálený zvuk — jako by
někdo hrál na housle. Nevidí nikoho, ale ví, že
to byl jeden z posledních mužů, kteří věřili, že
se něco změní. Vzpomíná si, jak otec říkal:
„Nejsme ti, kdo se rozhodujeme, ale ti, kdo se
rozhodnou.“
Město zůstává chladné, ale dívka ví, že tam
někdo ještě žije. A že nevšichni zapomněli.
