Dům na kraji města se rozpadl za bouřky, které
nesly hlasy z minulosti. Město bylo pohřbeno pod
šedivým prachem, ale dům stál. V něm se probudil
muž s očima starými jako samotné hory. Neměl
jméno, neměl paměť, jen cítil, že je někdo, kdo
byl důležitý.
Na stěně byl nalezen černý deník. Slova byla
smazána, ale jeden řádek zůstal: "Ztráta
identity je poslední revoluce." Muž si vzpomněl
na to, jak byl aristokratem, jak měl sílu, jak
byl obdivovaný. Ale teď byl jen jednou z mnoha,
kteří se snažili přežít.
Když se rozhodl vyjít ven, zjistil, že neví, kam
jít. Lidé kolem něj měli jiné tváře, jiné zvyky.
Někteří ho uznali, jiní ho podezírali. Byl to
jeho vlastní lid, ale nikdo nevěděl, kdo je.
Nebyl ani vlastním synem, ani vlastním otcem.
Jen jedna věc byla jasná: musel najít svou
tajnou identitu, než bude ztracený navždy.
V jedné zpodzemních komor našel zrcadlo. V něm
se nedíval na svou tvář, ale na něco jiného — na
jiného muže. Ten muž měl jeho oči, jeho ruce,
jeho hlas. Ale byl jiný. Byl vědomý. Byl
skutečný. Muž se pokusil promluvit, ale slova
vycházela z jeho úst jako cizí. Byl ztracený,
ale nebezpečný.
Přišli za ním lidé s noži a s pocity. Byli to ti,
kteří se nechtěli změnit. Kteří si chtěli
zachovat svou starou identitu, i když to
znamenalo zničit všechno. Muž se rozhodl bojovat.
Ne kvůli sobě, ale kvůli tomu, co bylo možné.
Kvůli tomu, že život mohl být jiný.
Zrcadlo se rozbilo. Muž se vrátil do dому. Znovu
se probudil. Tentokrát měl jméno. Měl svou
tajnou identitu. A měl cíl. Ale nevěděl, jestli
to byl on.
