Detektiv přijal případ zrovna za dveřmi domu,
kde se nikdo nevracel. Klientka byla žena s
vytřeným oblečením a tváří, kterou měl už vidět
v časopisech. Řekla, že její manžel zmizel, ale
všichni věděli, že je jeho tělo ve sklepě pod
starým sídlem. Návrat do minulosti byl pro ni
jen představa, ale pro někoho jiného byl
realitou.
Postapo svět byl jiný. Zbývající technologie
fungovala jen na baterky a lidé si dělali
vlastní zásoby. Nebyly žádné policejní jednotky,
jen samospráva a mezi nimi jeho práce. Byl to
jediný způsob, jak se vyhnout novému systému,
který měl pohltit každého, kdo se odvážil
vzpomenout.
Když detektiv vstoupil do domu, všechno bylo
stále stejné. Stoly, lampa, koberce – všechno z
té doby, kdy byl stavební řízení. Přestože byl
rok 2045, všechno tu bylo jako v letech 1938.
Vystavba byla zpět, když se obyvatelé rozhodli
znovu začít, ale neznovu. Byla to forma odporu,
která se nikdy nepodrobila.
Manžel byl mrtvý, ale nebyl to jen jeho zločin.
Byl to také důsledek návratu do minulosti, který
se stál všech, kdo se pokusili vrátit. Byl
zakázán, ale existoval v každém šepotu, v každém
hledání. Detektiv to pochopil, když našel knihu
v šatně – starý dokument, který měl spálit, ale
místo toho ho přečetl.
Návrat do minulosti byl nebezpečný, ale ne kvůli
tomu, co bylo. Byl nebezpečný kvůli tomu, co
bylo zapomenuté. Manželka věděla, že jeho tělo
je tam, ale nevěděla, že i jeho paměť byla
zachycená v rukopise. Detektiv se rozhodl, že ji
nezabije, ale že jí ukáže, co bylo zapomenuto.
Když jí to přečetl, zmlkl. Nikdo se už nevracel,
ale ona byla poslední, kdo se pokusil.
Detektiv odešel, ale nebyl osvobozen. Návrat do
minulosti byl jen začátek. Postapo svět byl zpět,
ale nebyl to jen jeho zpět. Byl to i její. A on
to věděl, když opustil dům a šel zpět do svého
života, kde se nic nezměnilo.
