V roce 2037, když země ztratila většinu
technologií a komunikace probíhala přes staré
papírové systémy, byla Marie Havelková vybrána
ze seznamu studentek na univerzitě v Praze. Její
výsledky v oboru filozofie a její nečekaný vztah
k bývalému členovi bezpečnostních složek ji dali
do pozice, kterou nikdo jiný nepředpokládal.
Zpráva o změně politického režimu v sousedním
státě přišla jako zásah do klidného života.
Marie byla vyzvána, aby získala dokumenty, které
měly potvrdit existenci tajného centra pro
experimenty s lidskou myslí. V ruce držela starý
notebook, který sloužil jako jediný způsob
komunikace mezi skupinami, které si nyní
vzájemně nedůvěřovaly.
Ve svém původním světě byla svoboda vykládána
jako právo volit, ale v novém uspořádání to
znamenalo odmítnout cizí útoky. Marie se musela
rozhodnout, zda bude posluhnout příkazu a získat
informace, nebo zůstane věrná své vlastní vůli,
i když to mohlo znamenat propadnutí do tajemného
podzemí, kde lidé měli zapomenout, co znamená
být člověkem.
Jednoho ráno se všechno změnilo. Když Marie
vstoupila do budovy, kde měla dokumenty doručit,
zjistila, že všechny dveře jsou zamčené. Zvenku
se ozvalo hlasité řevné prohlášení, které znělo
jako varování: „Kdo zradí svého státu, ztrácí
svou duši.“
Ve svém vnitřním konfliktu se Marie ocitla mezi
dvěma silami – mezi tím, co jí bylo řečeno, a
tím, co cítila. Ve svém hlavě se roztočila paměť
na mladého muže, který ji kdysi naučil, že
svoboda je jen iluze, pokud není doplněna
odpovědností.
V okamžiku, kdy zaslechla zvuk kroků za sebou,
věděla, že je čas udělat výběr. Nebylo to jen o
špionážní misi, ale o tom, jak vypadá svoboda,
když má proti sobě celý svět.
Marie otevřela dveře a vstoupila do temnoty, kde
nebyla ani naděje, ani strach – jen otázka,
která byla nyní její.
